1Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem. 2Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé. 3Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá. 4Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš. 5Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou. 6Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm, 7Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni. 8Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude. 9Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více. 10Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.

11Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého. 12Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností. 13Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své. 14Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy. 15Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří? 16Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.