1Vyučující Davidův, když byl v jeskyni, modlitba jeho. (1a) Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím.

2Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji.

3Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.

4Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.

5K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých.

6Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já.

7(Psalms 142:8) Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš.