1Potom dále Job vedl řeč svou a řekl:

2Živť jest Bůh silný, kterýž zavrhl při mou, a Všemohoucí, kterýž hořkostí naplnil duši mou,

3Že nikoli, dokudž duše má ve mně bude a duch Boží v chřípích mých,

4Nebudou mluviti rtové moji nepravosti, a jazyk můj vynášeti lsti.

5Odstup ode mne, abych vás za spravedlivé vysvědčil; dokudž dýchati budu, neodložím upřímosti své od sebe.

6Spravedlnosti své držím se, aniž se jí pustím; nezahanbíť mne srdce mé nikdy.

7Bude jako bezbožník nepřítel můj, a povstávající proti mně jako nešlechetník.

8Nebo jaká jest naděje pokrytce, by pak lakoměl, když Bůh vytrhne duši jeho?

9Zdaliž volání jeho vyslyší Bůh silný, když na něj přijde ssoužení?

10Zdaliž v Všemohoucím kochati se bude? Bude-liž vzývati Boha každého času?

11Ale já učím vás, v kázni Boha silného jsa, a jak se mám k Všemohoucímu, netajím.

12Aj, vy všickni to vidíte, pročež vždy tedy takovou marnost vynášíte?

13Ten má podíl člověk bezbožný u Boha silného, a to dědictví ukrutníci od Všemohoucího přijímají:

14Rozmnoží-li se synové jeho, rozmnoží se pod meč, a rodina jeho nenasytí se chlebem.

15Pozůstalí po něm v smrti pohřbeni budou, a vdovy jeho nebudou ho plakati.

16Nashromáždí-li jako prachu stříbra, a jako bláta najedná-li šatů:

17Co najedná, to spravedlivý obleče, a stříbro nevinný rozdělí.

18Vystaví-li jako Arktura dům svůj, bude však jako bouda, kterouž udělal strážný.

19Bohatý když umře, nebude pochován; pohledí někdo, anť ho není.

20Postihnou jej hrůzy jako vody, v noci kradmo zachvátí ho vicher.

21Pochytí jej východní vítr, a odejde, nebo vichřicí uchvátí jej z místa jeho.

22Takové věci na něj dopustí Bůh bez lítosti, ačkoli před rukou jeho prudce utíkati bude.

23Tleskne nad ním každý rukama svýma, a ckáti bude z místa svého.