1Jest bídná věc, kterouž jsem viděl pod sluncem, a lidem obyčejná: 2Kterému člověku dal Bůh bohatství a zboží i slávu, tak že nemá nedostatku duše jeho v ničemž, čehokoli žádá, a však nedopouští mu Bůh užívati těch věcí, ale jiný leckdos sžíře to, a toť jest marnost a bídná věc. 3Zplodil-li by kdo sto synů, a byl by živ mnoho let, jakkoli rozmnoženi jsou dnové let jeho, nebyl-li život jeho nasycen dobrými věcmi, a neměl by ani pohřbu, pravím, že šťastnější jest nedochůdče nežli on. 4Nebo ono v zmaření přicházeje, do temností odchází, a jméno jeho temnostmi přikryto bývá. 5Nýbrž ani slunce nevídá, aniž čeho poznává, a tak odpočinutí má lepší nežli onen. 6A byť pak byl živ dva tisíce let, a pohodlí by neužil, zdaliž k jednomu místu všickni neodcházejí?

7Všecka práce člověka jest pro ústa jeho, a však duše jeho nemůže se nasytiti. 8Nebo co má více moudrý nežli blázen? A co chudý, kterýž se umí chovati mezi lidmi? 9Lépe jest viděti nežli žádati, ale i to jest marnost a trápení ducha.

10Čímžkoli jest, dávno jest tím nazván, a známé bylo, že člověk býti měl, a že se nebude moci souditi s silnějším, nežli jest sám. 11A poněvadž předsevzetí mnohá rozmnožují marnost, co na tom má člověk? 12Nebo kdo ví, co by bylo dobrého člověku v tomto životě, v počtu dnů marného života jeho, kteříž pomíjejí jako stín? Aneb kdo oznámí člověku, co se díti bude po něm pod sluncem?