1Ještě mluvil Elihu, a řekl:

2Domníváš-liž se, že jsi to s soudem řekl: Spravedlnost má převyšuje Boží?

3Nebo jsi řekl: Co mi prospěje, jaký užitek budu míti, bych i nehřešil?

4Já odpovím tobě místně, i tovaryšům tvým s tebou.

5Pohleď na nebe a viz, anobrž spatř oblaky, vyšší, než-lis ty.

6Jestliže bys hřešil, co svedeš proti němu? A byť se i rozmnožily nešlechetnosti tvé, co mu uškodíš?

7Budeš-li spravedlivý, čeho mu udělíš? Aneb co z ruky tvé vezme?

8Každémuť člověku bezbožnost jeho uškodí, a synu člověka spravedlnost jeho prospěje.

9Z množství nátisk trpících, kteréž k tomu přivodí, aby úpěli a křičeli pro ukrutnost povýšených,

10Žádný neříká: Kde jest Bůh stvořitel můj? Ješto on dává zpěv i v noci.

11On vyučuje nás nad hovada zemská, a nad ptactvo nebeské moudřejší nás činí.

12Tehdáž volají-li pro pýchu zlých, nebývají vyslyšáni.

13A jistě žeť ošemetnosti nevyslýchá Bůh silný, a Všemohoucí nepatří na ni.

14Mnohem méně, jestliže díš: Nepatříš na to. Sám s sebou vejdi v soud před ním, a doufej v něho.

15Ale nyní poněvadž nic není těch věcí, navštívil jej hněv jeho; nebo nechce znáti hojnosti této veliké.

16A protož marně Job otvírá ústa svá, hloupě rozmnožuje řeči své.